V letech 2010–2011 byla řada zemí na Středním východě a v severní Africe zametena vlnou protestních revolučních hnutí. Tyto události se nazývaly „arabské jaro“ a Tunisko se stalo „kolébkou“. Po svržení prezidentského režimu v Tunisku se protest rozšířil do Egypta, Libye, Maroka, Jordánska, Bahrajnu, Ománu. V březnu 2011 začaly nepokoje v Sýrii, která dosud nezmizela.
„Latentní fáze“ syrského napětí se nakonec vyvinula v „agresivní“: ozbrojené střety začaly mezi vládními silami a opozicí. Občanská válka v Sýrii však představuje hrozbu pro celosvětový mír, takže by nikdo neměl zůstat pozadu.
Odborníci se domnívají, že po Sýrii se Libanon okamžitě „rozhoří“. Situace v Libanonu v posledních letech byla nestabilní. Kdysi prosperující turistická země se stala měřítkem bitev mezi různými skupinami, nejen mezi sunnity a šíity. Libanon také zažil agresi ze strany Izraele. Nyní je mnoho předních orientalistů přesvědčeno, že Libanon je předurčen stát se dalším článkem v řetězci nestability na Blízkém východě.
Libanon se kvůli syrské krizi rozdělil na dva nepřátelské tábory. Jeden z nich, vedený hnutím Hizballáh, podporuje režim syrského prezidenta Bašára al-Asada. Opoziční tábor vedený hnutím 14. března podporuje rostoucí syrskou revoluci. Pokud se v Sýrii rozvine skutečná válka „vše proti všem“, Libanon rozhodně zajme.
Na druhou stranu, jak hlavní výzkumný pracovník Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd Georgy Mirsky poznamenává, potenciální konflikt v Libanonu nelze vyrovnat se zbytkem událostí „arabské jara“. Libanon je multikonfesní země se systémem konfesního řízení. Na politickém rozhodování se podílejí zástupci všech hlavních náboženství. V této situaci je diktatura v Libanonu v zásadě nemožná, což znamená, že není důvod se bouřit proti imaginárnímu „uzurpátorovi“, jak se stalo v Libyi a Egyptě.
Dalším nebezpečím občanské války v Sýrii je tzv. „Humanitární pomoc“ ze Spojených států. Pokud se v syrských městech vyvine ozbrojený konflikt, Američané tam „vytáhnou“ své vojenské základny, aby údajně obnovili a udrželi mírovou situaci. Jednotky OSN se tak přibližují k vytúženým ruským hranicím. Nestabilita na Středním východě pro ně může být přímým přínosem a může pomoci vybudovat strategický „most“. A na druhé straně Čína již podporuje Rusko a táhne své jednotky na hranici, která se ve skutečnosti stala symbolickou.
