Evangelium nám říká, že Kristus často oslovoval lidi podobenstvími. Měli vzbudit u člověka určité morální pocity. Kristus použil podobenství jako obrazy pro jasnější pochopení základních morálních pravd křesťanství.
Podobenství o publikovi a farizeovi je uvedeno v Lukášově evangeliu. Tak Písmo svaté říká o dvou lidech, kteří šli do chrámu, aby se modlili. Jeden z nich byl farizej, druhý publikán. Farizejové v židovském národě byli nazýváni lidmi, kteří měli status odborníků na svatá písma Starého zákona. Farizeové byli lidmi respektováni, mohli to být učitelé Židovského náboženského práva. Sběratelé daní se nazývali výběrčí daní. Lidé s takovými lidmi zacházeli s opovržením.
Kristus nám říká, že farizej vstoupil do chrámu, stál uprostřed a hrdě se začal modlit. Židovský učitel práva poděkoval Bohu za to, že nebyl tak hříšný jako všichni ostatní. Farizej se zmínil o povinném půstu, modlitbách, které vykonával v slávě Pána. Současně to bylo řečeno se smyslem pro marnost. Na rozdíl od farizejů stál výběrčí daní skromně na konci chrámu a bil se do hrudi skromnými slovy, aby mu Pán byl milosrdný hříšník.
Kristus, když dokončil svůj příběh, oznámil lidem, že to byl publikán, který vyšel z chrámu oprávněného Bohem.
Toto vyprávění znamená, že člověk by neměl mít pýchu, marnost a soucit. Publikan byl blázen před Bohem, protože se více chválil a zapomínal, že každý člověk má určité hříchy. Publikán projevil pokoru. Prožil hluboký pocit pokání před Bohem za jeho život. To je důvod, proč se publikán skromně postavil stranou a modlil se za odpuštění.
Pravoslavná církev říká, že pokora a pochopení svých hříchů, spolu s pokáním, vzbuzují člověka před Bohem. Je to objektivní pohled na hříšnost člověka, která otevírá cestu ke Stvořiteli a možnost morální dokonalosti. Žádné poznání Boha nemůže být užitečné, pokud je na ně člověk pyšný a postaví se nad ostatní lidi.
