Model sociální politiky je soubor nástrojů, které stát používá k řešení sociálních problémů. Takový model je zpravidla založen na určité doktríně, která se liší mírou vlivu a vlivu státu na sociální sféru. Existuje několik klasifikací modelů sociální politiky a každá z nich odráží jeden z aspektů sociálního řízení.
Sociální demokratické, konzervativní, liberální a katolické modely
K otázce počtu modelů sociální politiky se političtí vědci dosud nedohodli jednoznačně. Existuje několik klasifikací, z nichž každá je považována za stejně pravdivou. Za nejpoužívanější lze však považovat následující klasifikaci. Podle ní existují 4 modely sociální politiky: sociálně demokratická, konzervativní, liberální a katolická.
Klíčovým kritériem pro hodnocení těchto modelů je pravděpodobnost dosažení pozitivního řešení dvou problémů: problémů zaměstnanosti a chudoby.
V sociálně demokratickém modelu je pozornost zaměřena na sociální redistribuci příjmů prostřednictvím fiskální politiky. A také o zaměstnávání pracovní části populace.
V konzervativním modelu je kladen velký důraz na zaměstnanost, sociální redistribuce se však nepovažuje za důležitou. V tomto modelu je nejvýraznější jev „pracujících chudých“.
Liberální model se vyznačuje nízkou úrovní zaměstnanosti, ale poměrně vysokou úrovní sociálního přerozdělování.
V katolickém (nazývá se také latinském) modelu zaměstnanosti i sociálního přerozdělování je státem věnována velmi malá pozornost.
Beveridge a Bismarckovy modely
Další běžně používanou klasifikací je Komise Evropského společenství (EU). V této klasifikaci se rozlišují dva hlavní modely sociální politiky: Beveridge a Bismarck.
Model Bismarck je charakterizován vytvořením těsného spojení mezi úrovní sociální ochrany a úspěchem profesionální činnosti. V tomto případě jsou sociální dávky realizovány ve formě pojistného. Jinými slovy, sociální ochrana v tomto modelu nezávisí na státním rozpočtu.
Beveridgeův model je založen na předpokladu, že každá osoba, bez ohledu na její členství v aktivní populaci, má právo na bezpečnost (byť minimální) v případě nemoci, stáří nebo jakéhokoli jiného omezení svých zdrojů.
K financování takového systému dochází prostřednictvím daní ze státního rozpočtu. V tomto případě je implementována zásada národní solidarity a koncept distribuční spravedlnosti.
