Sirotectví jako společenský jev zahrnuje dva pojmy: sirotky, děti, jejichž rodiče zemřeli, a sirotky, děti, jejichž rodiče žijí, ale z různých důvodů se nezúčastňují výchovy a zajišťování přijatelných životních podmínek.
Druhy sirotčince
Až do XX století, v sociologii a pedagogice, bylo sirotčinství definováno jako přítomnost osob ve věku do 18 let ve společnosti, z nichž oba nebo jejich jediní rodiče zemřeli. V XX století byla přítomnost takového jevu, jako je vyloučení rodičů z povinností ve vztahu k jejich dětem, nazývána sociální sirotčinec. Proto osoby mladší 18 let, které odešly bez péče jednoho nebo obou rodičů, jsou sociální sirotci.
Obecně lze osiřelost jako společenský jev rozdělit do následujících skupin sirotků:
1. Přímý - nezletilé děti odešly bez rodičů kvůli své smrti;
2. „Zbaveni“ - děti, jejichž rodiče jsou zbaveni rodičovských práv v důsledku negativního sociálního chování nebo neschopnosti zajistit svým dětem nezbytné životní a vývojové podmínky (včetně případů, kdy jsou rodiče uznáni za nekompetentní, jsou ve vězení nebo jsou obviněni ze zločinů) jsou chováni ve zdravotnických zařízeních, chybí);
3. „Refuseníci“ - děti, jejichž rodiče se dobrovolně vzdali rodičovských práv;
4. Internátní sirotci - děti vychovávané na internátních školách, v jejichž důsledku se jejich rodiče prakticky nezúčastňují vzdělávání;
5. Domácí podmínění sirotci - děti, které žijí se svými rodiči, ale jsou v negativních psychologických a životních podmínkách.
Vyčnívá také kategorie „skrytých“ sirotků - děti zbavené nezbytných podmínek péče a vývoje, jejichž postavení je však před státem skryté, v důsledku čeho tyto děti nedostávají nezbytnou pomoc.
