Moc doprovází celou lidskou historii a je neměnným prvkem jakéhokoli sociálního systému. Dnes existují různé interpretace moci jako sociálního jevu.
Návod k použití
1
Většina klasických teorií vnímá sílu jako schopnost a schopnost vykonávat vlastní vůli. S pomocí moci je možné určit činnosti a chování lidí. Existují různé druhy moci - sociální, ekonomické, patriarchální. Zvláštní místo však patří politické moci, jako vyznačuje se nadřazeností a povinností vykonávat mocenská rozhodnutí.
2
Moc jako společenský jev se skládá ze dvou prvků - zdroje a subjektu. Zdroje energie se mohou velmi lišit. Mezi nimi emitují autoritu, moc nebo zákon. Moc je vždy subjektivní. Navíc působí jako oboustranný prvek, což naznačuje dominanci vládce nad objektem. Předmětem moci mohou být jednotlivci nebo sociální skupiny, instituce, organizace nebo stát. Ovlivňují chování ostatních lidí, skupin, tříd (mocenských objektů) prostřednictvím příkazů, podřízení, potrestání nebo přídělu. Neexistuje žádná síla, aniž by se předmět podrobil.
3
Moc vykonává řadu společensky významných funkcí. Jedná se o integraci společnosti, regulaci a stabilizaci života, jakož i motivaci. Úřady by se měly snažit o sociální pokrok a přispět ke zlepšení společnosti. Vláda může vykonávat své represivní funkce, aby udržovala zákon a pořádek, aby čelila jevům krizí a konfliktům.
4
Fenomén moci je, že na jedné straně moc dává schopnost uspokojit své ambice prostřednictvím využití jiných lidí pro své vlastní účely (to se projevuje v rozdělení společnosti na pány a podřízené), a na druhé straně je moc cestou sociální integrace a zefektivněním života společnosti.
5
Vědecká literatura představuje různé interpretace definice moci, které se zaměřují na různé aspekty tohoto jevu. Nejrozšířenější teleologické, behaviorální, systémové, funkční a psychologické přístupy.
6
Teleologické teorie interpretují sílu jako způsob, jak dosáhnout svých vlastních cílů. Rozšiřují moc nejen na vztahy mezi lidmi a sociálními skupinami, ale také na lidské interakce s přírodou. V druhém případě se mluví o lidské moci nad přírodou.
7
Behaviorální (nebo behaviorální) teorie interpretují sílu jako zvláštní druh chování. V jeho rámci někteří lidé dominují, zatímco jiní poslouchají. Zastáncové tohoto přístupu se domnívají, že zdrojem moci je osobní motivace lidí vládnout, protože to umožňuje osobě získat bohatství, určité sociální postavení, bezpečnost atd.
8
Psychologické teorie se snaží pochopit subjektivní motivaci touhy po moci. Podle příznivců psychoanalýzy je to kvůli sublimaci potlačeného libida, touze kompenzovat duchovní nebo fyzickou podřadnost. Vznik diktátorských totalitních režimů je podle psychologické teorie spojen s touhou vůdců kompenzovat zranění utrpěná v dětství.
9
Navrhovatelé systematického přístupu spojují vznik moci s potřebou zajistit sociální komunikaci k dosažení společných cílů. Moc podle jejich názoru umožňuje integraci společnosti a regulaci konfliktů mezi různými skupinami.
10
Funkční teorie považuje sílu za způsob sebeorganizace společnosti. Její příznivci věří, že bez ní je normální lidská bytost nemožná. Podle jejich názoru samotná sociální struktura diktuje vhodnost oddělení funkcí řízení a podřízení.
