„Pes v seno“, „Don Cesar de Bazan“, „Tartuffe“ zdaleka není úplný seznam filmů sovětského režiséra Jana Frieda. Byl nazýván králem hudební komedie. Aby získal takový titul, šel Fried dlouhou kreativní cestou. Komedie, které ho proslavily v celé Unii, zastřelil pouze blíž k 70 letům.
Životopis: raná léta
Yan Borisovich Fried se narodil 31. května 1908 v Krasnojarsku ve velké židovské rodině. Jeho skutečné jméno je Yakov Borukhovich Friedland. Můj otec pracoval jako úředník v obchodě. Jeho hlavní slabinou byly karty, hrál každou noc. Otec se často hrával na kusy a kvůli tomu byla rodina v chudobě.
V té době byl Krasnojarsk bohatým obchodním městem. A nejlepší umělci přišli do místního divadelního divadla. Rodina Frida si pronajala návštěvníky místností, aby nějakým způsobem splnila cíle. Umělci často vzali Jana a jeho staršího bratra Gregoryho do divadla. Tam chlapci prošli časem v šatnách a pomáhali prádelníkům. Také umělci s nimi zacházeli sladkostí. A když byly děti potřeba pro doplňky, bratři šli na pódium. V osmi letech se Jan do divadla zamiloval.
O dva roky později začala říjnová revoluce. Jan byl tehdy nezletilým, ale do armády byl stále přijat jako dobrovolník. Samozřejmě se nezúčastnil nepřátelských akcí, ale pomáhal v nemocnici.
Brzy po skončení revoluce se Fried přestěhoval do Leningradu, kde vstoupil do režijního oddělení místního divadelního ústavu. Současně Jan pracoval na částečný úvazek v divadle Meyerhold a vytvořil kolektiv Blue Blouses, se kterým zahájil hry na revoluční témata. Ukázal je v místním tramvajovém parku. Později Fried pokračoval ve studiu na Filmové akademii ve VGIK na kursu Sergeje Eisensteina.
Kariéra
Po ukončení Akademie Ian Fried přišel do Lenfilmu. V roce 1939 režíroval první film. Byl to krátký metr. Obrázek se jmenoval „Chirurgie“, byl natočen na základě stejnojmenného příběhu Antona Čechova. Ve stejném roce byl propuštěn dobrodružný film pro děti „Patriot“. A o rok později dal obrázek „Návrat“.
Fried měl mnoho nápadů a plánů. Válka bránila jejich realizaci. Fried šel na frontu v říjnu 1941. Bojoval v letu, podílel se na zvedání obléhání Leningradu, osvobodil pobaltské státy, dosáhl Berlína a dokonce zanechal nápis na sloupu poraženého Říšského sněmu. Zepředu se Fried vrátil jako major.
Jeho první režijní práce po válce byl obraz „Jarní láska“. Film o občanské válce na Krymu byl úspěchem sovětského publika.
V roce 1955 Fried režíroval Dvanáctou noc s Clarou Luchkovou v hlavní roli. Byla to adaptace hry Williama Shakespeara. Obrázek se stal jedním z vůdců v pronájmu v roce 1955. Byla také slavena na filmovém festivalu v Edinburghu. Navzdory tomu byl po vydání filmu Frida na pět let uveden do kol. Cenzoři cítili, že hudební komedie poškozují sovětské lidi.
Během příštích dvou desetiletí Fried režíroval několik filmů, včetně dokumentů. Celoevropská sláva mu však přišla až na konci 70. let, kdy začal pracovat na hudebních komediích.
V roce 1977 byl propuštěn slavný film „Pes v senu“. Hlavní role v něm byly Michail Boyarsky a Margarita Terekhova. Film byl obrovským úspěchem. Ian Fried pak dosáhl 69 let. Tento snímek získal státní cenu.
Po takovém úspěchu si Fried uvědomil, že musí pokračovat ve vytváření hudebních komedií. Následné filmy také přijaly publikum se třeskem.
Před perestrojkou se Friedovi podařilo odstranit šest obrazů:
- Netopýr;
- Silva
- "Pious Martha";
- Don Cesar de Bazan
- "Volný vítr";
- Tartuffe.
Fried měl úžasnou režijní intuici. Ve svých obrazech pozval herce, kteří si následně vybudovali ohlušující kariéru. Tak se v jednom z jeho filmů poprvé objevila tehdy neznámá Ludmila Gurčenko. Fried rád spolupracoval s Michailem Boyarským, Nikolaim Karachentsevem, Vitaly Solominem.
"Tartuffe" byl posledním filmem Frieda. Bylo vydáno v roce 1992. Ve stejném roce se režisér a jeho manželka přestěhovali do Německa. Tam se usadili ve Stuttgartu, kde žila Alainova dcera.
Po rozpadu Unie měli filmaři těžké časy. Nebyla vůbec žádná práce. V té době už byl Jan Fried už daleko přes 80 let, ale jeho nedostatek poptávky ho stále deprimoval.
Titul lidového umělce získal již v Německu. A ředitel byl posmrtně oceněn Řádem přátelství.
