Mnoho lidí se považuje za křesťany, ale zároveň jim v jejich životech nebyla udělena svátost křtu. Tato víra v populární vědomí je určována „vírou v srdce“, která absolutně nepotřebuje církevní „rituál“. Takové myšlení neodpovídá světonázoru pravoslavné osoby, protože víra v Boha znamená důvěru v Něho. Důvěra a víra se proto musí projevovat při plnění Božích přikázání.
Písmo Nového zákona objasňuje potřebu svatého křtu. Evangelium Matouše končí Pánovými slovy, že apoštoli učí všechny národy a pokřtějí je ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého. Na jiných místech evangelia Kristus hovoří o potřebě zrodit se z vody a ducha, což je znakem křtu Nového zákona. Ukazuje se, že svátost křtu nebyla ustanovena člověkem, ale samotným Pánem Ježíšem Kristem.
Pokud je člověk věřícím, musí to ukázat na konkrétních skutcích, postavit se jako křesťan nejen v „svém srdci“, ale také ve společnosti.
Svátost křtu je duchovním zrozením lidské osoby. Pán hovořil o tomto znovuzrození pro věčný život v rozhovoru s Nikodémem v Janově evangeliu. Při křtu je člověk adoptován Bohem, stává se přímým členem křesťanské církve. To je předpoklad pro dosažení věčného života (ráj) za předpokladu, že po křtu bude člověk usilovat o Boha. Pán zachraňuje nejen každou osobu jednotlivě, ale celou svou Církev. Proto v závislosti na tom, jaký vztah má člověk k pravoslavné církvi a na okamžik spasení.
Podle pravoslavné víry ve svátost křtu jsou všechny hříchy odpuštěny dospělému. Život začíná čistou břidlicí. Nově pokřtěný má příležitost opustit bývalý hříšný život a zahájit obnovu svého bytí. Ve křtu kojenců, kteří jsou bez hříchu, je vysledováno mytí původního hříchu, který do tohoto světa přicházejí absolutně všichni lidé.
Boží svátost sestupuje ve svátosti svatého křtu na člověka, který činí nově pokřtěného svatého. Touha po svatosti je pro pravoslavnou osobu hlavním cílem a smyslem pozemského života. V průběhu života samozřejmě člověk ztrácí milost, kterou dostal při křtu. Pán v Ním však nenechává věřící. Poté, co se člověk stal členem křesťanské církve (poté, co byl pokřtěn), může již zahájit jiná spasitelná církevní nařízení, například vyznání a společenství.
Kromě toho, ve svátosti křtu, je člověku dán svatý nebeský patron a strážný anděl.
Ukazuje se, že svátost křtu vidí naplnění smlouvy samotného Boha. Skutečně věřící pravoslavná osoba musí přijmout tuto svátost před vstupem do Kristovy církve. Křest není přijímán kvůli pozemskému hmotnému bohatství, ale pro budoucí věčný život. Ve svátosti křtu se člověk spojuje s Kristem, odmítá ďábla, projevuje svou vůli k dobrému a zřeknutí se zla.
Svatý křest je prvním nezbytným krokem člověka k jeho Spasiteli Ježíši Kristu. Po celý zbytek života by se měl věřící člověk snažit, aby se stal dokonalejším a, je-li to nutné, očistil svou duši od hříchů a tím se přiblížil svému Stvořiteli a Spasiteli.
