Téma náboženství bylo a zůstává nejkontroverznějším v sociálním, sociálním a kulturním životě lidstva. Víra je na některé přenášena mateřským mlékem, zatímco jiné zůstávají ateisty po celý svůj život.
Cesta k víře
Každý může věřit v Boha, proto není nutné mít žádné zvláštní schopnosti ani patřit do zvláštní sociální vrstvy. Bez ohledu na rodinu a prostředí, ve kterém člověk vyrostl, může být ateista nebo věřící. Nikdo neví, na čem závisí postoj člověka k náboženství. Tento postoj se však může během života dramaticky změnit, například se vášnivý ateista může stát duchovním, nebo naopak.
V něčí duši je víra skrytá, schovává se za vnější nevěrou a díky určitým událostem a událostem v životě člověka může vypuknout. V tomto případě je to nucený ateismus, v bezvědomí, živený osudem osudu. Osoba, která tvrdí, že nevěří v Boha, se proto velmi často snaží přesvědčit o své nepřítomnosti. Je to pro něj prostě životně důležité, je to reakce, ochranná reakce. Při páchání hříchů pak člověk trpí svým vlastním svědomím a aby alespoň nějakým způsobem tyto hříchy ospravedlnil, přesvědčí se, že neexistuje žádný Bůh, takže můžete hřešit a nebudou mít žádné následky.
Víra je zároveň cestou zpět, vede k Bohu a neukryje se před ním. Cesta, která neospravedlňuje hříchy, ale rozpoznává je a vede k očištění od nich. V určitém okamžiku svého života mnozí začínají hledat cestu k této cestě z různých důvodů, ať už je to nespokojenost s jejich vlastním životem nebo hledání smyslu tohoto života. Taková duchovní potřeba často vzniká pouze tehdy, jsou-li již splněny všechny nižší potřeby, ale duše míru nebyla nalezena.
