Mnoho režisérů ruských a sovětských scén přikládalo tvůrčímu přístupu ke stavbě scén velký význam. Byli to tak významní ředitelé jako G.A. Tovstonogov, A.V. Efros, K.S. Stanislavsky, E.B. Vakhtangov, V.E. Meyerhold, A.Ya. Tairov a další. Mise-en-scene přeložená z francouzštiny mise en scène - umístění na jevišti. To znamená, umístění herců v herním prostředí v předepsaných kombinacích mezi sebou a prostředím v různých časech prezentace nebo natáčení.
Účelem scénického nastavení je ukázat jejich vnitřní zážitky, podstatu konfliktu jejich vztahu, emocionální obsah, logiku jevištní akce prostřednictvím fyzických a vnějších interakcí mezi herci a zabalit ji do estetické podoby. Cílem nastavení scény je obratně přepnout pozornost diváka z jedné akce na druhou.
Mise-scéna jako umělecký obraz je jazykem režiséra, živým prostředkem překladu záměru režiséra, a to jak v divadle, v kině, tak i ve fotografii. Dokáže kombinovat výrazné umělecké akce (hudební, vizuální, světlo, barvy, šum atd.) Do jediného harmonického celku. Režisér proto úzce spolupracuje nejen s herci, ale také s umělci atd.
Umění inscenace je zvláštní schopnost režiséra přemýšlet s plastovými obrázky. Žánr a styl představení nebo filmu se projevuje v povaze jeviště. Několik po sobě jdoucích scén odráží režijní průběh výroby nebo tvoří režisérovu kresbu. Součástí každého stupně je postupný přechod z jedné akce do druhé.
Každá scéna mise-scéna, stejně jako na plátnech uměleckých děl, má své vlastní složení, to znamená, že je uspořádáno ve vymezeném prostoru jeviště tak, aby divákovi ukázalo všechny složky duchovního života postav, jejich tempo-rytmus a fyzickou pohodu. Proto je na divadelních univerzitách, kde se vyučují režii, věnována velká pozornost výuce studentů zákonům kompozice ve výtvarném umění a psychologii.
Scénické scény mají nejčastěji odstředivou povahu, když všichni aktéři, kteří se na ní podílejí, mají tendenci se od sebe odstrkovat. A také centripetal. V tomto případě mají všichni účastníci divadelní produkce navzájem tendenci. Paradoxnost, kontrapunkt, restriktivní grafika, plastový kontrast, realita, spontánnost a životně důležitý základ - to jsou hlavní vlastnosti mise-scenes.
Druhy mise-scén se liší v jejich konstrukci. Když se postavy pokusí přesunout za jeviště, jako by promítaly úplně na jiné místo, je scéna mise-en-projective. Podle povahy pohybu na jevišti se rozlišují dynamické a statistické.
Nejběžnější definice mise-en-scenes jsou geometrické. Ve vztahu k scéně - diagonální, frontální, kruhové, kruhové atd. A směrem ke středu jeviště - výstřední a soustředné. Pokud jde o objem scény - kubický, válcový, pyramidální atd.
Také z povahy mise-en-scene jsou možné ironické, přísné, hyperbolické realistické a metamorfované. V divadelní terminologii je obvyklé rozdělit inscenované scény na hlavní, jiné, hlavní, průchozí, uzlové, servisní, přechodné, podpůrné, nevyhnutelné a konečné.
V každé scéně mise-en-scene je nejvýraznější hlavní akce, kterou je její kompoziční centrum. Všechny ostatní operace by měly být podřízeny této podívané. K tomu mají herci jisté triky. Střed kompozice mise-scéna je obvykle přesně osvětlen, aby soustředil pozornost pozorovatele.
Pro správné umístění herců na jevišti se režisér obvykle zaměřuje na to, aby divák seděl uprostřed 11. až 13. řady, když viděl diváckou podívanou. Expresivní mise-scéna může vzniknout nedobrovolně v procesu zkoušení představení přímou interakcí a intuicí samotných herců.
Jedním ze základních rozdílů mezi kinematografií a divadlem je, že diváci v divadle čelí potřebě oddělit jednotlivce od generála a analyticky vnímat představení. Naopak v kině naopak divák v podstatě vidí části podívané a obnovuje od nich generála ve své mysli.
Pořadí mise-scén ve fotografii, kině, divadle a malbě je rovnocenné. Ve fotografii jsou také inscenační scény, které zahrnují pohledy na účastníky a jejich vítěznou pozici. Každá divadelní hra přináší divákovi podstatu režisérovy myšlenky.
