Biblí se míní Písmo křesťanské církve, které zahrnuje knihy Starého i Nového zákona. Bible vypráví o smlouvě člověka a Boha, mluví o základech morálky a morálních standardů pro věřící.
Písmo svaté (Bible) vypráví člověku o potřebě uctivého přístupu k jejich domovině. Ačkoli pro křesťana, vlast nemůže být nazývána pozemskou, ale nebeskou vlast nebo nadcházející vlast, chápanou jako ráj (stav lidí ve společenství s Bohem ve věčném životě po smrti). Křesťan by však měl respektovat svou pozemskou vlast.
Novozákonní Písmo hovoří o vlasti jako o dar, který nám dal Bůh: „Za to jsem poklekl před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, od kterého jsou nazvány všechny vlasti v nebi i na zemi“ (Efezským 3: 14–15).. K tomu nejlepšímu lze hovořit o úctě nad tím, co Pán udělil. Je možné si vzpomenout na další pasáž z Pavlovy epištoly k Timotejovi: „Ale pokud se někdo nestará o své vlastní a zejména o svou rodinu, vzdal se víry a je horší než nevěřící“ (1. Tim. 5: 8). „Vlastním“ člověk rozumí nejen příbuzným (dále jen domácím), ale také krajanům. Tento citát lze připsat nepřímému důkazu povinnosti lásky k vlasti.
Ve Starém zákoně jsou celá modlitební díla popisující zármutek lidské duše ohledně ztráty rodné vlasti. Žalm 136 hovoří o zkušenostech lidí, kteří přišli o domovinu a ocitli se v cizí zemi.
Bible tedy sama o sobě obsahuje místa, která vyprávějí o povinnosti milovat něčí domovinu.
