Gargantua a Pantagruel je pětidílný román francouzského spisovatele Francoise Rabelaise, který vypráví příběh o životě dvou vtipných a laskavých obrů, obžerství, otce a syna. Práce je naplněna satirou zaměřenou na moderní neresti společnosti, církve a státu.
Kacířská satira
Hlavním objektem ostré satiry Rabelaise v této práci je kostel, klášter a duchovenstvo. Tvůrcem Gargantua a Pantagruela v mládí byl mnich, ale neměl rád život v klášterní cele, a díky pomoci svého mentora Geoffreye d'Etissac se mu podařilo opustit klášter bez jakýchkoli následků.
Charakteristickým rysem románu je množství extrémně podrobných a současně komických přenosů jídel, knih, věd, zákonů, peněz, zvířat, vtipných jmen válečníků a podobně.
Rabelais ve svém románu zesměšňuje zlozvyky a moderní satiriku státu a církve vlastní mnoha lidem. Různé nároky církve, lenost a neznalost mnichů jde nejvíce. Autor jasně a živě ukazuje hříchy a neřesti kléru, kteří byli během reformace veřejností odsouzeni - přehnaná chamtivost, spravedlivé pokrytectví, zakrývající zkaženost ministrů církve a politické ambice vyššího duchovenstva.
Některé biblické pasáže byly také zesměšňovány. Například okamžik vzkříšení Epistemon Panurgu paroduje známou biblickou legendu o vzkříšení Lazara Ježíšem Kristem a příběh obřích Khurtali zesměšňuje příběh Noemovy archy. Slepá víra v božský zázrak a duchovní fanatismus se odráží v epizodě narození Gargantua z ucha matky, všichni, kteří nevěří v možnost dítěte z ucha, vůlí všemocného Pána Boha, Rabelais nazývá heretiky. Díky těmto a dalším rouhavým epizodám bylo Sorbonnovou teologickou fakultou všech 5 svazků Gargantua a Pantagruel uznáno za kacířů.
