Status quo označuje právní ustanovení používané v mezinárodním právu. Znamená to existující nebo existující situaci v určitém okamžiku (skutečnou nebo legální), o jejímž zachování (nebo obnovení) se říká.
Zejména můžeme hovořit o situaci týkající se hranic teritoriálních majetků státu, korelace určitých sil, existence určitých mezinárodních organizací.
Koncept pochází z latinského status quo, což doslova znamená „postavení, ve kterém“. Následující možnosti se používají častěji než ostatní:
- status quo ad praesens (současná situace);
- status quo nunc (pozice, ve které jsou nyní věci);
- status quo ante bellum (situace, která existovala před vypuknutím války, která způsobila jakékoli změny);
- status quo post bellum (situace, která převládala na konci války).
Fráze „obnovit status quo“ znamená návrat do stavu věcí, které existovaly před výskytem jakékoli konkrétní události, k nimž se účastníci těchto událostí zavázali. Například Vídeňská úmluva o smluvním právu, přijatá v roce 1969, stanoví, že pokud některá mezinárodní smlouva pozbude platnosti nebo bude uznána, že nemá právní sílu, má kterákoli ze stran právo požádat druhou stranu o obnovení status quo v rozsahu pokud je to možné. Strany by proto měly pokud možno odstranit důsledky akcí, které byly provedeny podle smlouvy, uznané za neplatné.
Mírové smlouvy uzavřené ve francouzském hlavním městě státy, které jsou stranami prot Hitlerovy koalice, se státy, které byly v roce 1947 satelity nacistického Německa, byly teritoriální otázky vyřešeny v souladu se statusem quo ante bellum, až na několik výjimek. Finsko a Bulharsko tak udržovaly hranice, které byly relevantní k 1. lednu 1941, a Maďarsko k 1938.
