Kniha Genesis nám odhaluje první osobu - Adama s krátkými doteky: stručně, ale objemně. Byl to hříšný člověk, stvořený pro věčnost. Celý svět ho poslouchal. Pojmenoval předměty a zvířata a byla mu podřízená. Bůh jednou řekl: „Není dobré být sám.“ A udělal z něj pomocníka - ženu.
Jak to bylo předtím
Adam, probouzející se ze snu, který mu byl přinesen, vidí před sebou Evu a uvědomí si, že je jeho částicí: „Jsi kost z mých kostí a tělo z mého masa.“ Dále prorockě prohlašuje slova, která by se měla stát po staletí sloganem pro rodinný život: „Od nynějška člověk opustí svého otce a matku a uštěpí se své manželce a bude tam jedno tělo.“ Také moderní lidé nějak chápou, že se setkali se svým jediným. A tady to není bez Boží intervence.
Apoštol Pavel naopak tvrdil, že je dobré, aby člověk žil sám: „Pokud můžete, buďte jako já.“ Slíbil, že při vytváření rodiny budeme mít v těle trápení. Takzvaná Pavlovian osamělost je osamělost kazatele. V očekávání druhého příchodu, nepřecházení smrti nebo jakéhokoli nebezpečí, je osamělost žádoucí. To je osud mnichů, asketů a obyčejných lidí, kteří chápou, že existuje něco vyššího než manželství. Takové výkony jsou uvedeny shora a je cítit zřetelné volání.
Dříve byla osoba ušetřena péče o ženu. Rodiče to udělali, takže problém byl v tom, že jsem se musel oženit s někým, kdo nemohl být. Ve většině případů však život takových manželských párů odpovídal přísloví: „Je vytrvalé, zamiluje se.“ Teď toto břemeno leží na samotném muži.
Hledání v jakékoli otázce znamená chybu, ale nikdo nechce udělat chybu v otázce manželství. Jeden teolog řekl: „Když se mladý muž setká s tím, co je pro něj určeno a nazývá ji milovaným, dochází k jeho změnám. Před ním pro něj existovali muži a ženy. Jakmile má lásku k životu, stává se kolem něj šedá mše bez sexu. diferenciace. “
