Hospodářské konflikty týkající se dodávek ruského plynu na Ukrajinu a tranzitu plynu přes jeho území do Evropy se od roku 1993 pravidelně objevují. Podstata neshody ohledně cen plynu spočívá v nejistém postavení Ukrajiny ve vztahu k Rusku: zda jde o bratrskou zemi, která může mít určité výhody; zda se jedná o nezávislý evropský stát, a pak by se ceny plynu měly vypočítat podle evropských norem.
Souvislosti konfliktu
Po rozpadu Sovětského svazu byla nově vytvořená nezávislá Ukrajina, jejímž územím se hlavní plynovod vedl z Ruska do Evropy, na křižovatce: na jedné straně se Ukrajina stala samostatným státem bez vnější kontroly, na druhé straně to byla bratrská země v postsovětském prostoru. Ukrajina si proto historicky zachovala pobídky na nákup a tranzit zemního plynu vyprodukovaného v Rusku.
Rusko i Ukrajina si však jako cíl jejich dalšího rozvoje zvolily kapitalismus. Realita tržního hospodářství proto postupně vybírala svou daň. Přes značné slevy na dodávaný zemní plyn Ukrajina do roku 1995 nashromáždila za něj velmi velký dluh ve výši 1 bilionu rublů.
Gazprom oznámil pozastavení dodávek plynu na Ukrajinu, ale navrhl vyřešit problém ukrajinského dluhu převodem části majetku ukrajinských plynárenských podniků.
10. března 1995, na základě výsledků rusko-ukrajinských jednání, bylo učiněno rozhodnutí pokračovat v dodávkách plynu na Ukrajinu za předpokladu, že ukrajinská strana poskytne harmonogram splácení plynových dluhů do jednoho měsíce. Časový plán splácení dluhu nebyl nikdy poskytnut, ale z politických důvodů nebyla Ukrajina odpojena od plynu.
Po prvním maidanu
V roce 2004 byla na Ukrajině zahájena „oranžová revoluce“, během níž byla nastíněna snaha Ukrajiny o Evropskou unii, a z rtů obou obyčejných členů Maidanu a některých významných politiků zněla protiruská (někdy upřímně šovinistická) rétorika. Rusko však tyto změny přijalo velmi zdrženlivě.
V březnu 2005, po „oranžovém převratu“, nová ukrajinská vláda oznámila společnosti Gazprom, že je nutné zvýšit sazby za tranzit ruského plynu do Evropy přes Ukrajinu. Zrušení preferenčních sazeb pro tranzit plynu do Ruska by v podstatě znamenalo zvýšení rozpočtových příjmů Ukrajiny.
Gazprom nicméně souhlasil se zvýšením přepravního tarifu, ale zase ho spojil se zrušením preferenční ceny plynu pro Ukrajinu ve výši 50 USD a stanovením průměrné evropské ceny plynu ve výši 160 až 170 $ / tisíc. m³.
Ukrajinská vláda takový návrh kategoricky odmítla a trvala na rozšíření předchozího preferenčního režimu dohod o plynu s Ruskem. Tvrdohlavá neústupnost ukrajinské strany, stejně jako nezakrytá prot ruská rétorika, vedla v prosinci 2005 k zpřísnění ruských požadavků. Cena plynu vzrostla na 230 $ / tisíc. m³.
Poté, kvůli podepsání smluv o dodávkách plynu pro příští rok, od 1. ledna 2006 byla zastavena dodávka plynu na ukrajinský trh. Ale protože hlavní dodávky ruského plynu do Evropy jsou plynovody na Ukrajině, podle jeho pokynů byla během prvních dnů roku 2006 vývozní plyn přerušen s ruskou stranou, aby vyhovoval jeho vlastním potřebám. Evropští spotřebitelé si to okamžitě všimli.
4. ledna 2006 se Gazpromu a ukrajinské vládě podařilo dohodnout na ceně plynu 95 USD za tisíc. m³. Takovou cenu umožnila směs drahého ruského a levného turkmenského plynu. Turkmenistán však po nějaké době předložil Ukrajině nároky na nedoplatek.
